pro Zuzku

Mám ráda povídky, hlavně povídky románových autorů. Baví mě víc, protože jsou krátké a taky u nich, na rozdíl od románů, neusínám. Povídky nečtu nikdy naráz, spíše si je vychutnávám jednu po druhé..

Mnohokrát jsem si říkala, že už nechci žádnou severskou detektivku ani vidět. Nicméně týden dovolené u moře, zajímavé kritiky a dobré reference od známých - tak jsem to zase zkusila. Tentokrát se Švédem Adlerem Olsenem a jeho dílem Žena v kleci.

Nedávno jsem si postěžovala, že bych nevěděla, kdy zavolat záchranku, aby se to nebralo jako zbytečný výjezd, ale abych taky něco důležitého nezanedbala. Tak jsem dostala knihu!

Krásný název pro román o mužích a pro muže.
Když jsem viděla v tv opakování rozhovoru J. Krause s (pro mě neznámým) spisovatelem Patrikem Hartlem, tak mě kromě jeho nezapomenutelného šíleného smíchu, zaujal natolik, že mi bylo jasné, že si seženu nějakou jeho knihu. A protože knihy napsal zatím je dvě, tak už znám polovinu jeho literární tvorby.

Každé prázdniny, resp. v jejich první polovině, probíhá v Brně Měsíc autorského čtení. Gigantická akce, ve které se 31 večerů střídají na scéně Divadla na provázku čeští a slovenští autoři, kteří představují a čtou z nějaké své knihy vydané nebo teprve připravované. V posledních letech čtou i hosté z některé země. Letos je to Ukrajina, loni bylo třeba Skotsko (Peter May v Brně). A to vše se další den stěhuje do Ostravy, pak do Košic, do Krakowa a letos i do Lvova - neskutečné!

Když prázdniny, tak něco lehkého. Třeba nějakou detektivku. Třeba od Johana Theorina. Už jsem od něho něco četla a docela se mi to líbilo.

Podle jedné statistiky, (které ale mimochodem vůbec nevěřím), přečte člověk v Brazílii průměrně 2 knihy za rok, zatímco u nás připadá na jednoho obyvatele knih 17 (údaj roku 2012). Ten velký počet přečtených knih u nás se mi nezdá. Koho znám, tak skoro nečte (knihy) vůbec! Nicméně v Brazílii se nad svým malým průměrem zamyslela jedna vydavatelská společnost a pro zvýšení počtu přečtených knih zavedla tzv. Ticket books, něco jako jízdenkové knihy.

Neznám knihy o Harry Potterovi, ani neznám první detektivní příběh "Volání Kukačky" napsaný stejnou autorkou (i když pod pseudonymem). Tak jsem si přečetla její druhý, ještě slavnější detektivní román. 

Žítková - malá obec na východě Slovácka s 200 obyvateli, kterou znalo do r. 2012 jen pár lidí. Do povědomí veřejnosti se obec dostala až po napsání velmi úspěšného románu Kateřiny Tučkové Žítkovské bohyně. Podle románu připravilo Zlínské divadlo stejnojmenné představení, které občas hostuje i u nás.
Délka představení 3,5h se zdá šílená, k tomu asi 35 postav, ale děj je přesto nesmírně poutavý a přehledný, i když se vyvíjí se v několika dějových i časových rovinách, stejně jako kniha.

 Kniha Kateřiny Tučkové Fabrika vypráví příběh pěti generací rodu Johanna Heinricha Offermanna, který do Brna přišel v roce 1776 jako chudý vlnařský odborník. Zanedlouho však založil textilní manufakturu a stal se jedním z nejvýznamnějších občanů a mecenášů města. Kniha je vedle popisu rodinné historie i obrazem více jak dvou století minulosti brněnského textilu. Vedle příběhu textilního rodu Offermannů jsou v knize uvedena zajímavá historická hesla představující významné historické události, osobnosti tehdejší doby, stavby a hlavně dobové fotografie průmyslových továrních hal, z nichž mnohé už neexistují a z mnoha jsou pouze totální ruiny. Kniha je krásným historickým dokumentem, který zaujme všechny Brňany, kteří mají rádi své město a jeho historii a nejen je.